Zeď v hlavě, nejen německé. Západ je zemí BMW, Východ škodovky

07.11.2019 05:41

Margaret Thatcherová ve svém projevu k stavu politického řemesla před padesáti lety hovořila o vojákovi bohyně Fortuny, který jednou požádal Sfingu, aby mu prozradila podstatu věčné božské moudrosti jedinou větou. Sfinga řekla: „Nečekej příliš mnoho.“

Skutečně: mezera mezi očekáváními a realitou většinou vede k roztrpčení a to pak k unáhleným, nemoudrým krokům. Symbolem, ba přímo monumentem velkých očekávání v Evropě je pád železné opony před třiceti lety. Zatímco Němci v roce 1989 volali „Ta zeď musí pryč!“, my jsme se těšili představou, že jednou „doženeme Německo“.

O tři dekády později se trýzníme srovnáváním českých a německých mezd a utápíme se v malověrné sebelítosti, že se německé úrovni údajně nemůžeme nikdy ani přiblížit, natož ji dohnat a předehnat. Podobný závod však probíhá také v samotné Spolkové republice. Stejně jako my se od roku 1989 snaží „dohnat Německo“ samotní Němci. Německo jako celek působí na první pohled jako úspěšná, silná velmoc, jakkoli aktuálně balancující na pokraji ekonomické recese. Znovusjednocené Německo ovšem není jednolitým monolitem. Třicet let po pádu Zdi se stále častěji mluví o „Berlínské zdi v hlavě“. Hospodářské statistiky ovšem ukazují, že stále existuje německý Ost a West, Východ a Západ, Sever a Jih neboli nové a staré země rozdělené Berlínskou zdí nejen hlavě, ale především v denní realitě.

Hrubý domácí produkt v bývalém východním Německu je stále ještě o celou třetinu nižší než na Západě. Ekonomická úroveň nových spolkových zemí je navíc hluboko pod celoněmeckým průměrem, žádná země německého severu nemá nadprůměrný hrubý domácí produkt na osobu. Letošní studie německého Halle Institutu navíc ukazuje, že Východní Německo roste výrazně pomaleji než státy Visegrádské čtyřky. Ve srovnání podle kupní síly je dnes dokonce Česká republika coby nejvyspělejší země regionu prakticky na stejné úrovni jako „nové země“.

Podobné rozdíly vyniknou i při pohledu na trh práce. V září letošního roku činila mír nezaměstnanosti ve východním Německu 6,1 % ve srovnání se 4,6 % na Západě. Zatímco bavorský trh práce se svou nízkou mírou nezaměstnanosti blíží České republice, východoněmecké Sasko-Anhaltsko má nezaměstnanost obdobnou jako Portugalsko. I proto je produktivita práce – obdobně jako výše mezd – na Východě o pětinu nižší vůči Západu. Oproti roku 1991 klesl počet pracovních míst ve východní části země o 800 tisíc. Žádný z třiceti největších koncernů zalistovaných na německé burze navíc nemá sídlo ve východním Německu, z pěti set největších německých zaměstnavatelů pak má na Východě centrálu pouhých třicet šest. Východním Němcům proto podle německých statistik hrozí pád do chudoby o 25 % častěji než Němcům západním, a to navzdory jejich vyšší míře usilovné pracovitosti. Materiální rozdíl mezi Východem a Západem sami Němci charakterizují drobnou anekdotou: Západ je zemí BMW, Východ jezdí škodovkou. Východní Němci sice pracují déle, zato si vydělají méně.

Těsně po pádu Berlínské zdi se zdálo, že východní Němci dostanou takřka všechno co viděli na Západě, a to bez čekání, naservírované Západem dokonale a s grácií na stříbrném podtácku. Zatímco naše koruna hledala svůj správný kurz, kancléř Kohl se zavázal směňovat východní a západní marku ve zcela nereálném kurzu 1:1. Zatímco u nás se donekonečna opakovala fráze o „ekonomech, kteří utekli právníkům“, německý Východ nemusel novou legislativu tvořit, ale pouze ji přejal ze Západu. Rok co rok navíc do východoněmeckého rozpočtu přichází západoněmecké kapesné zhruba ve výši jednoročního státního rozpočtu České republiky. Další podporu posílají západní Němci na východ o něco skrytěji prostřednictvím evropských fondů. „Čistý plátce“ do unijního rozpočtu totiž čerpá z týchž zdrojů dotace na rozvoj východoněmeckých regionů. Jestliže bychom tedy po třech dekádách chtěli hledat mezi zeměmi bývalého socialistického bloku premianta, pak by jím zjevně měl být německý Východ.

Realita je ovšem zcela jiná. Více než 40 % východních Němců tvrdí, že dnešní Německo není svobodnější než Německá demokratická republik před rokem 1989. Více než polovina východních Němců pak není spokojena s německou demokracií. Dvě třetiny obyvatel nových zemí navíc nevěří, že by „Německo“ mohly dohnat do deseti let. Naopak, více než 60 % respondentů tvrdilo, že německý Východ stejně onen vytoužený Západ nikdy nedožene.

Naše poslanecká sněmovaná létě – i kvůli mlčení a nehlasování opozičních poslanců – schválila usnesení kriminalizující českou privatizaci. Z kritiky české transformace si leckdo udělal politický program. Svou transformační cestou od centrálně-plánované k (v německém případě) sociálně-tržní ekonomice prošlo i pět východoněmeckých spolkových zemí. Němci očekávali z privatizace 8000 podniků zisk 620 miliard, dočkali se ztráty 256 miliard marek. Většinu podniků, zhruba 80 %, přitom privatizoval západoněmecký kapitál, 15 % cizinci a pouze 5 % zůstalo ve východoněmeckých rukou. První ředitel fondu Treuhandandtalt Detlev Karsten Rohwedder byl ostatně zavražděn již v roce 1991.

Třicet let po začátku transformace nemáme k pesimismu a sebemrskačství důvod. Jedno Německo jsme už dohnali. To druhé pak nedoženeme mluvením, ale pouze úsporami a prací.

 

(MF Dnes, 5. 11. 2019)

Kontakt

Hana Lipovská lipovska.hana@seznam.cz